Na dno

Jana seděla v neútulné, skromně zařízené místnosti a přemýšlela, proč se sem vlastně dostala. Stačilo pár okamžiků, aby se jí zhroutila celá budoucnost. Do okenních tabulek jemně ťukal svými prsty déšť a ji napadlo, že vlastně dotváří ponurou atmosféru místnosti a celého jejího dne.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil štíhlý, prošedivělý zhruba pětačtyřicetiletý muž, v jehož tváři zanechal čas hluboké vrásky. Přesto ale z jeho očí sršela energie přímo proudem. Posadil se za stůl přímo naproti ní a začal tiše hovořit: "Chápu, jak se cítíš, v sedmnácti letech..." Jeho soucitný sametový hlas v ní přetrhl nějakou hráz a Jana už nedokázala dál polykat slzy: "Nic nechápete! Nemůžete vědět, jaký je ráno odejít z domu, rozloučit se s rodičema a za pár hodin je všechno v hajzlu! Vy..." -"Já moc dobře všechno vím." Dr. Mareš teď teď téměř křičel: "Když mi bylo o rok míň než tobě, oba rodiče se utopili! Skončil jsem v děcáku a věř, že to byly nejhorší roky mého života!" Pak, jakoby si až v tu chvíli uvědomil, co před několika vteřinami pronesl, svěsil hlavu a na chvíli se odmlčel. Janou probíhal vztek. Na sebe samou, na toho motorkáře, na celý svět. Ale se vtekem se mísila bezedná bolest, byla všudypřítomná a děsivě neodvrátitelná. V tomto okamžiku se cítila tak zranitelná, jako nikdy v životě. Provinile zvedla hlavu, podívala se doktorovi přímo do očí a znovu ji sklopila.

Dr. Mareš moc dobře věděl, co mladá dívka před ním právě prožívá. Jednak to bylo tím, že byl uznávaný psycholog, jednak tím, že kdysi musel prožít to, co právě prožívá ona; a současně si uvědomoval obrovskou chybu, kterou před chvílí udělal - totiž zmínil před pacientem své soukromí. Ale černovláska s bílou pletí a výraznými rty sedící před ním mu tolik připomínala jeho samotného, že si nedokázal udržovat předepsaný odstup. Pochopil, že v ní je něco mnohem víc, než v lidech, se kterými se denně setkává.

Že je jiná než ostatní poznal, když se mu na krátkou chvíli zadívala do očí. Za plachou slupkou se skrývala bojovnost a vytrvalost, byla citlivá, ale zároveň dostatečně silná, aby svou citlivost dokázala skrýt. Ale seděla před ním zlomená a on ji nemohl odepsat jako případ pro skupinovou terapii. Věděl, že mluvit o smrti jejích rodičů by ji zlomilo ještě víc. Potřeboval ji rozebrat a složit zpátky, ale jinak.

Janě se hlavou míhaly zběsilé myšlenky. Smrt vždycky vnímala jako něco, co je prostě pořád poblíž, jako neměnnou součást života. Ale autonehoda a smrt jejích rodičů změnila její pohled na celou věc. Smrt teď byla děsivá, svírající a všudypřítomná.

Když jí nehodář v tmavomodré bundě ukazoval fotografie z místa nehody, nebyla schopná jakkoli reagovat. Motorka, kterou řídil dvacetiletý podnapilý mladík prořízla jejich Audi jako když nožem zakrojí do másla. Obličeje jejích rodičů byly úplně zdeformované od předního skla, nohy zpřelámané díky setrvačnosti. Airbagy prý selhaly, a to, že byli oba rodiče připoutaní, celou situaci vůbec nezměnilo.

Konečně promluvila: "Ty fotky... Já tam jenom tak stála a dívala se na ně... Nebyl jsem schopná jakkoli reagovat... Prostě všude tolik krve, rodiče bez obličejů, bylo to hrozný! Ale já tam jen tak stála a dívala se..." Dr. Mareš ji chytil za ruku. "Víš, život je dar. A záleží jenom na každém z nás, jaký si ho uděláme. Jenže v tomhle případě v pondělí normálně večeříš s rodiči u stolu a v pterý na oddělení nehod musíš identifikovat jejich těla. Jenže život musí jít dál. Bude to bolet, ale budeš se s tím muset srovnat. Budeš se muset naučit spoléhat sama na sebe, teď to bereš jako strašnou ránu osudu, budeš to vyčítat sobě, tomu motorkáři, všem. Ano, ten motorkář sice přežil, ale on bude trpět dosmrti. Bude si to vyčítat, na motorku se třeba už neposadí, ale ty máš tu výhodu, že za nic nemůžeš. Můžeš začít znova, on ne. Musíš spadnout až na dno, aby ses mohla zase odrazit a dostat se nahoru." Věděl, že přesně tyhle slova potřebovala; poznal, že zapůsobila, protože zvedla hlavu a v jejích očích zazářily plamínky něčeho, co neuměl popsat, ale znal to moc dobře. Věděl, že v tomhle případě vyhráli oba...